Tuhle jsem vám potkal pána s baňatýma ušima. V Tescu na Národní si objednával klobásy. Slušně požádal o třikrát dvě nohy z krajní hromádky. Prodavačka se mile usmála, ještě se přesvědčila, že krajní hromádka je opravdu krajní a jala se klobásy vážit a balit. V tu chvíli jsem měl dost času zkoumat ty krásně baňaté uši. Velké jako menší ruka a tlusté jako slovník cizích slov. Při pohledu z boku zakrývaly půlku hlavy. Krása. Ale to už se prodavačka, opět s milým úsměvem, vracela a nesla třikrát dvě nohy -- zabalené po dvou nohách. Debatu o tom, jestli třikrát dvě nohy znamená zabalit zvlášť a nebo, jak se rozumí samo sebou, dohromady, jsem už moc nesledoval. Zaměřil jsem se opět na ty úžasné uši.
Pán se jmenuje Hugo a býval námořníkem. O svých uších tvrdí, že měl sice původně trochu větší uši, ale svou baňatost získaly až při plavbách po dalekých mořích. Prý, jak se mu do nich celou tu dobu opíral vítr, uši musely ty nárazy nějak vyrovnávat. A tím neustále posilovaly. A tak to tedy není tuk, ale pořádné svaly.
Samozřejmě jsem mu nejdřív nevěřil. Kdo to kdy viděl, aby se svaly na uších daly posilovat. Ale Hugo se nedal a nakonec mi ukázal, jak si dokáže lehnout na bok a pouhým zatínáním ušních svalů nadzvedávat hlavu. To mě přesvědčilo.
Přestože Hugo už žije nějaký čas v Praze, čili na souši, je to opravdový mořský vlk. Pod levou lopatkou má vytetovanou želvu a na pravé noze velikou jizvu od žraloka. Každé ráno vstává před úsvitem a chodí se dívat na Karlův most na Vltavu. Proti moři to sice není nic moc, ale dobře se mu při pohledu na vodu přemýšlí a vlnky mu dělají dobře na duši.
Jednou jsem tam s ním po ránu stál a místo vlnek pozoroval ty jeho baňaté uši. Ty zas dělají dobře na duši mě. Hugo povídal o dalekých krajích, dlouhých cestách a o tvorech žijících v moři. Vypadal hodně zahloubaně, ale neuniklo mu, na co se dívám já. Jenom se ale pousmál a povídal dál.
Hugo je zvláštní člověk. Sice se celý život plavil po mořích, ale i za tu krátkou dobu, co je v Praze už má Vltavu prokouknutou. Přece jenom je to voda a na té strávil Hugo celý život. Objevil jsem několik jeho oblíbených činností. Pozoruje třeba jednu vlnku, jak střídavě vrhá odlesky ranního světla na různé strany, celou cestu od nedalekého jezu, až dokud nezmizí pod mostem. Tiše se s ní rozloučí a najde si na sledování další vlnku. To mu vydrží klidně hodinu. Nebo pozoruje ptáky. Zakouká se třeba na labuť a pomalinku začne kývat hlavou. Jako by se vžíval do toho jejího pohupování na vlnách. Nakonec jí hodí kousek rohlíku, nejspíš ze starého kamarádství. Ale nejraději má racky. Asi mu nejvíc připomínají moře. Někdy mám pocit, že začne samou radostí vřískat spolu s nimi. Obdivně sleduje jejich kroužení nad vodou a myslím, že v takových chvílích nestojí v Praze na Karlově mostě, ale ve strážním koši vysoko nad palubou a kolem něj se prohání vítr a posiluje mu ty jeho baňaté uši.
Zvláštní je, že Hugo nejí ryby. Člověk by čekal, že starý námořník ani nebude jíst nic jiného. Ne tak Hugo. Když jsem se ho na to zeptal, tak mi vysvětlil, že ryb už snědl dost a teď že je čas vyzkoušet něco jiného. Cpe se tedy telecím, vepřovým a kuřecím, prokládá to čerstvou zeleninou a vždycky to zakončí zmrzlinovým pohárem. Žádná loď se totiž nenamáhá s vozením zmrzliny. Asi se to považuje za plýtvání. Takže ho naprosto chápu, že jakmile ji jednou objevil, tak už nemůže jinak. Většinou, když spolu jíme, vydržíme se pak o zmrzlinách bavit několik hodin. Taky jsem mu jednou podstrčil maminčinu bábovku. Byla zrovna dvojbarevná, tmavě a světle hnědá. Hugo vyjedl napřed světlou část a pak se pustil do tmavé. Svojí pravidelnou zmrzlinu sice nevynechal, ale ten den jsme povídání o zmrzlině prokládali pravidelnými poznámkami o bábovkách.
Letos s ním budu trávit Vánoce. Nikoho totiž nemá a mě je líto ho nechat samotného. Krom toho slavil pořádně Vánoce naposledy, když mu bylo asi osm a tak mu chci i trochu pomoct s výzdobou stromečku, který ještě nikdy nezdobil a s pečením cukroví, které tehdy pekla jeho maminka. Hugo se sice tvářil ze začátku dost nedůvěřivě, ale když jsem mu ukázal formičky ve tvaru trojstěžníku, radostně zamrkal a bylo dohodnuto. Už pro něj mám vymyšlený i dárek. Koupím mu kytaru. Už se mi totiž několikrát pokoušel zazpívat některé z jeho oblíbených námořnických písniček. Ale bez deseti dalších námořníků a bez doprovodu se mu to moc nezdálo. Prý to není ono. Tak to zkusíme vylepšit doprovodem a časem třeba seženeme i těch deset námořníků.
Včera jsem začal posilovat uši. Nevím, jestli se dopracuji tak daleko jako Hugo, ale pro začátek by mi stačilo, kdybych s nimi mohl alespoň malinko zamávat. Zamávat všem těm, které mám moc rád, zamávat té, kterou miluji, zamávat Tobě. Musím to říct Hugovi. Třeba se mu ten nápad bude líbit a přidá se ke mě. Pak bychom Ti zamávali najednou. S Hugem by se mohlo i podařit rozvířit vzduch tak, až by Ti vlasy vlály a uši posilovaly. Ty by ses pak na nás usmála a nám by samou radostí zavířily uši ještě rychleji.
Etko, jsi krásná jako Hugovo baňaté uši a já Tě mám rád.