Kdysi dávno žil byl jeden vzrostlý kaštan. Stál v překrásné kaštanové aleji, kam lidé moc rádi chodili. Nikdo netušil, že i náš kaštan byl moc rád, když se pod ním lidé procházeli. Když pod ním někdo šel, vždy si hleděl toho, aby mu listí ve větru krásně šumělo a aby vrhal co nejvíce stínu. A celou dobu přemýšlel, co víc by mohl udělat. A pak jednoho dne dostal nápad. Přišel na to, jak dát lidem vědět, jak moc rád je má. A od té doby pod ním lidé každý podzim nacházejí kaštany s bílými srdíčky, mile se usmějí nahoru do větví a odnášejí si srdíčka domů jako upomínku toho, že nejsou na světě sami, že je má někdo rád. A tak tomu prostě je.