Pravá láska znamená být láskou, stát se jí.
Měl ji moc rád. Tak to říkal. Ve skutečnosti ji miloval. A sám si nebyl úplně jist, kam až jeho láska sahá. Jenom věděl, že ji miluje opravdu moc. A tak, bez jakéhokoliv chtění, svoji lásku pozoroval, nechával jí co nejvíce volnosti, nijak nezasahoval. Jenom ji miloval.
Být zamilovaný je úžasná příležitost. Člověk vidí, jak moc by mohl mít rád všechny bytosti, kdyby v přístupu k nim nedělal rozdíly.
Znal ji už dlouho. Kdy přesně ji ale začal milovat, říct nedokáže. Možná ji miloval tím víc, čím víc věděl, co to láska je. Ne ta běžná láska z písniček, ale opravdová láska. Láska jako silné přání, aby všechny bytosti byly šťastné, dosáhly příčiny štěstí a každý den prožívaly příjemné stavy mysli.
Je krásné pozorovat dva lidi, kteří se líbají, drží za ruce, či se na sebe zamilovaně usmívají. Když v tu chvíli člověk zapomene sám na sebe a je jen pozorovatelem, nebo lépe, je přímo tím pozorováním, postupně se stává samotným polibkem, cítí ruku toho druhého či jeho pohled. Když zapomene na sebe, dokáže sdílet radost druhých.
Moc rád ji pozoroval, ať už dělala cokoliv -- připravovala večeři, dávala jíst zvířatům, spala, připravovala se na další den, laškovala s přítelem, procházela se po pláži nebo když jen tak unaveně seděla. Nemohl se vynadívat na moudrost a soucit, se kterým to vše dělala.
Moudrost nebudujeme tak, že bychom něco získávali, ale spíš že něco pouštíme.
Tehdy dávno, když ji potkal poprvé, to byla taková malá holčička. Aby se vydala do světa, potřebovala někoho, kdo ji tam za ruku dovede. Aby překonala překážku, bylo často potřeba ji povzbuzovat. Byla plná strachů a představ o světě a o sobě samé, a tak spoustu času a energie věnovala sama sobě. Od té doby toho ale už hodně zažila a mnohé strachy a přestavy opustila. Už tehdy dávno v ní ale byla její dnešní moudrost, která se nezadržitelně drala na povrch.
Když skrze pomáhání druhým přestáváme dělat dobře sami sobě.
Občas byla smutná. Sice ji celý svět miloval, ale přesto byla občas smutná. Ne ale kvůli sobě. Běžně ji trápil osud nejslabších, snažila se, aby pomohla všem bez rozdílu, malým i velikým, a bývala smutná, když její síly nestačily pro všechny. Když ji takhle smutnou uviděl, nejraději by jí dal všechnu svou radost, kterou běžně přetékal, jen ať ji rozdá všem potřebným.
Jedna věc je, co my si myslíme, že druhému pomáhá,
druhá věc je, co on si myslí, že mu pomáhá,
a třetí věc je, co mu skutečné pomáhá.
Kdysi se jí zeptal, jestli opravdu miluje svého přítele a jestli s ním opravdu chce být. Její odpověď si bude pamatovat napořád. Říkala, že jí vůbec nezáleží na tom, s kým a kde její přítel bude. Jediné, co chce, je, aby byl šťastný. Moc si přál, aby i ona byla šťastná bez ohledu na to, kde a jak to bude.
Kdybychom se ze sta lidí, které potkáme, do devadesáti zamilovali a na deset nám nezbyl čas, ale moc by nás to mrzelo.
Ještě ne úplně, ale trochu už tuší, že i ostatní lidé, ať už se navenek projevují sebehloupěji, v sobě mají stejnou moudrost, soucit a lásku a že by je měl proto milovat stejně jako ji. Zatím to jenom někde uvnitř tuší, opravdu pochopit to není díky navyklému způsobu prožívání snadné. Ale jednou, až se mu to povede plně pochopit, bude v cíli. Pozná pravou lásku, bude láskou, stane se láskou.
Má ji moc rád.