Není nic krásnějšího, než narodit se jako žalud. Do vínku dostanete slušivou čepičku, jednoho brášku na vedlejší šťopce a spoustu stejně starých kamarádů vzdálených jen co sojka doskočí. Narodíte se na jaře, první sluneční paprsky vás krásně šimrají na bříšku, kolem se prohání čím dál tím teplejší větřík a tak příjemně to s vámi kývá, že co chvíli usnete. A když vás náhodou v noci probudí nějaký opožděný mrazík, zachumláte se do své čepičky, přikryjete se nejbližším listem a spíte spokojeně dál.
Jenže narodit se jako žalud, to není jen tak. To se dává jen za odměnu. Musíte být napřed hrozně moc hodní a teprve pak se vám to může podařit. A protože Ludvík všechno tohle věděl, tak se opravdu snažil a byl moc hodný a tak se jednoho jara narodil jako žalud. Visel si spokojeně na šťopce, občas rozpustile zakýval sebou i svým bráškou, a každý den hrával s kamarády Čepičky, čepičky, hejbejte se. Vítr jim do toho drnkal o větvičky a šustil listím a jednou za čas si přisedl unavený pták letící z Afriky, Číny a nebo Patagonie a vyprávěl žaludům o jejich příbuzných co mají pletené čepičky a nebo co vypadají jako knoflík.
A tak uběhlo překrásné jaro, odplynulo báječné léto a přišel podzim. Ludvík byl ale tak zabraný do her a skotačení, že si toho ani nevšiml. Teprve až když se jednoho dne probudil a jeho bráška byl pryč i s čepičkou, rozhlédl se pořádně kolem sebe. Kolem už nebylo tak zeleno, jak si ještě ze včerejška pamatoval, i vítr byl o malinko studenější, a ptáci místo aby přilétali z dalekých krajů, tak se naopak pomalu chystali na zpáteční cestu. "Ale co," řekl si Ludvík, "to přeci nic neznamená." Narazil si čepičku až po bradu, přikryl se dvěma listy, a jemně se rozhoupal, že to zaspí.
Spalo se mu dobře, to ano. Dokonce ráno zase svítilo sluníčko. A tak se spokojeně protáhl... Když v tom se s ním celý svět zatočil a pak bum bác, dostal dvě rány do hlavičky, jen tak tak, že neztratil čepičku. Když se konečně malinko vzpamatoval, zjistil, že leží na zemi v mokrém listí a jeho větvička se houpe vysoko nad ním.
Být žaludem ale mimo jiné znamená, že máte opravdu velikou hlavu. A velká hlava, to znamená spousta myšlenek. Však i proto mají žaludy tolik roupů. Ale běda, když nemáte kde ty roupy vyvětrávat! To pak nestíháte domyslet jednu myšlenku a už vás napadá dalších pět.
A jak tak Ludvík neměl v mokrém listí nic na práci, hrát si nebylo s kým, začalo mu to přemýšlet. Přemýšlel, jaké to bylo pěkné houpat se ve větru, přemýšlel, kolik srandy si užil při Čepičky, čepičky, hejbejte se, přemýšlel o tom, že už asi nikdy neuslyší žádný příběh z Afriky, Číny a nebo Patagonie, přemýšlel i o tom, co by všechno udělal, jen kdyby zase mohl být na své větvičce. A čím víc přemýšlel, tím mu bylo smutněji.
Smutnit se ale nedá pořád. A tak se i Ludvík pomalu se svým osudem smiřoval. Může přeci alespoň dělat rozhodčího žaludům na nejbližších větvičkách a nějaký ten pták si třeba taky přisedne a poví mu, co se děje ve světě, a drnkání větviček a šustění větru je také slyšet. Jenomže když pořád myslíte na to, co jste ztratili, a může to být klidně i v dobrém, tak je hodně těžké zůstat smířený. To vás spíš popadne zlost a budete vymýšlet, kdo že za to může, pak si asi řeknete, ať si tedy trhne, a vůbec, vy přece můžete být žaludem i bez šťopky! Jenomže to vás zase rozesmutní a musíte se opět smiřovat s osudem, jenomže to nejde a tak jste zase naštvaní. A přesně takhle se to mlelo v Ludvíkovi.
A mlelo by se asi dodnes, kdyby se nad ním neslitovalo Sluníčko. Protáhlo paprsek skrz korunu dubu a pohladilo už téměř umletého Ludvíka po tváři. Pak se na něj mile usmálo a povídá: "Ludvíku, ty popleto. Opravdu není nic krásnějšího, než narodit se jako žalud. Ale ne kvůli tomu, že dostaneš slušivou čepičku, ani proto, že to s tebou pěkně houpá, dokonce ani proto, že můžeš celé dny hrát s kamarády Čepičky, čepičky, hejbejte se. Narodit se jako žalud je nejkrásnější proto, že poznáš, jaké to je prožít nejkrásnější jaro a léto a pak se na podzim stačí zavrtat do hlíny a příští jaro se narodíš jako dub. A jenom co trochu povyrosteš, bude díky tobě každý rok prožívat to nejkrásnější jaro a léto spousta dalších žaludů. A právě to je na tom to nejkrásnější."
A protože pohlazení od Sluníčka má opravdu velikou moc a protože navíc mělo Sluníčko pravdu, Ludvíka v tu ránu přešly všechny smutné myšlenky. Bude z něj dub, to je něco! Hezky se na Sluníčko usmál, pěkně poděkoval, odložil čepičku a zavrtal se do krásně vlhké hlíny. Už se moc těšil na příští jaro.
A tak, když na podzim najdete na zemi prázdnou čepičku, znamená to, že někde poblíž je zahrabaný některý z Ludvíkovo kamarádů, který pochopil, že narodit se jako žalud je opravdu to nejkrásnější na světě.