Cesta

1. den Praha - Helsinki
2. den Helsinki - Rantasalmi
3. den Rantasalmi - NP Linnansaari
4. den NP Linnansaari - Rantasalmi
5. den Rantasalmi - Savonlinna - Punkaharju - Riihimaki 
6. den Riihimaki - NP Oulanka
7. den NP Oulanka
8. den NP Oulanka
9. den NP Oulanka - Saariselka
10. den Saariselka
11. den Saariselka
12. den Saariselka
13. den Saariselka
14. den Saariselka - Rovaniemi
15. den Rovaniemi - Helsinki - Praha

1. den Praha - Helsinki

Na letiště do Ruzyně jsme dorazili s hodinovým předstihem, nechali jsme si zabalit baťohy a hned jsme se jich zbavili u přepážky. Do Helsinek jsem letěli Boeingem 737-500 společnosti ČSA. Letadlo bylo plné, povětšinou Finů. Přiletěli jsme podle plánu ve 13:35. Počasí zde bylo slunečné stejně jako v Praze, pouze teplota byla o 10 stupňů nižší - 22°C. Letiště v Helsinkách má halu pro mezinárodní lety a zvlášť halu pro domácí lety. Haly jsou navzájem propojeny chodbou nikterak dlouhou. My jsem si na plánku našli, že autobusy hromadné dopravy jezdí od "domácí" haly a tak jsem si vydali tam. Letiště neleží vlastně na území Helsinek, ale na území satelitního města Vantaa, kde žije přes 165 tisíc obyvatel (Helsinki samy mají 520 tisíc).  Vantaa a Helsinki jsou propojeny městkou hromadnou dopravou (autobusy a vlaky), jeden z autobusů, č. 615,  staví i na letišti a jede do centra, jeho interval je 15-30 minut. Zastávku autobusu jsem před letištěm snadno našli, za pár minut přijel i sám autobus. Lístky jsme si koupili u řidiče, zaplatili jsme 16 Mk za jeden. Hned další zastávka byla "mezinárodní" hala letiště, mohli jsme si tedy ušetřit cestu do "domácí" haly. Cesta autobusem trvala kolem 40 minut, nejprve jsme jeli pouze lesem, později se objevili i domy. 

Helsinki jsou relativně mladé město, tento rok slaví teprve 450 let od založení, nemají žádné historické centrum, nejstarší dům je z roku 1757.  Díky modernímu návrhu centra je orientace ve městě velmi jednoduchá a z centra města, které tvoří vlakové a autobusové nádraží, se dá na nejzajímavější místa snadno dojít pěšky. Právě u vlakového nádraží je konečná autobusu 615. Nádraží vypadá impozantně, dominuje mu vysoká věž. Protože finským dětem právě začaly prázdniny, byla hala nádraží plná skautů a jitřenek. Blízko pokladen je směnárna Forex, zde jsme si vyměnili 600 francouzských Franků z 2100, které jsem si do Finska přivezli. Forex byla dobrá volba, má malé poplatky (kolem 1 %) a i Lonely Planet ho doporučuje. Forex mění i české koruny, ale to jsme nezkoušeli. Baťohy jsme si dali do úschovny za 10 FIM každý a vyrazili do města.

 Nejprve jsme se nasvačili v parku Kaisaniemi blízko nádraží, kde byla spousta piknikujících Finů. Po jídle jsme se snažili najít obchod, ve kterém bychom mohli koupit propan-butanovou bombu pro náš vařič Camping gaz. Bohužel jsem nenašli žádný větší obchodní dům, který by byl v neděli otevřen a tak jsem odložili nákup bomby na pondělí ráno. Další náš cíl byl rybí trh, odkud jezdí lodě na ostrůvky Suomenlinna, které jsme chtěli navštívit. Bohužel jsme vyrazili od nádraží špatným směrem (neměli jsme moc dobrou mapu) a po asi 15 minutové chůzi jsme sice dorazili k moři, ale na zcela jiném místě než jsme chtěli. Což nám zas tak nevadilo, aspoň jsem poznali části Helsinek, kam turisti příliš nechodí. Po velmi hezkém nábřeží jsme již správně směřovali k rybímu trhu. Cestou jsme potkali velmi mnoho starých amerických korábů silnic, hlavně kabrioletů. Patrně finští "playboyové" využili hezkého počasí a vyrazili se svýma starými rachotinami do ulic. U stánků na nábřeží stály fronty lidí na zmrzlinu. Kousek od rybího trhu, u terminálu Olympia, se právě chystal ke plavbě obrovský, nejméně 10-ti patrový trajekt Viking line. Konečně jsme došli na rybí trh, zde byla řada lodí nabízející plavbu na ostrovy Suomenlinna, ale my, poučení průvodcem Lonely Planet, jsme využili loď městské hromadné dopravy (HKL), na kterou platí lístky za 10 FIM. Opět jsme trochu zaváhali a koupili si v automatu 4 lístky v domnění, že je využijeme později v metru, ale jak jsme, bohužel pozdě, zjistili lístky z automatu platí od chvíle kdy vám je automat vydá 60 minut, lístky koupené v kiosku platí 60 minut od označení. Plavba na ostrůvky Suomenlinna trvala pouhých 15 minut. Suomenlinna spadá pod kulturní dědictví UNESCO. Jde o několik ostrůvků na kterých byla v 18 století postavena švédská pevnost Sveaborg na ochranu východní části Finska proti Rusku. Svého času to dokonce bylo druhé největší město ve Finsku. Dnes zde žije několik málo lidí v bývalých kasárnách a v novějších domcích. K vidění tu jsou staré dřevěné domky, obrovská ruská děla, bunkry, ptáci a hodně turistů. Místo je to malebné.

Asi po dvou hodinách strávených na ostrovech jsme se vrátili do Helsinek, chtěli jsme dojet na jeden 60-ti minutový lístek až do kempu. Z rybího trhu jsme asi za 5 minut došli na nádraží (opačnou cestou nám to trvalo kolem hodiny), vyzvedli si zavazadla a sestoupili do metra. Helsinki mají pouze jednu linku metra, která se na koncích větví, my jsme jeli téměř na konečnou jedné z větví, do stanice Rastila. Stihli jsem to do 60 minut, dokonce nás kontrolovaly revizorky HKL. Kemp Rastila Camping je hned u stanice metra. Zaplatili jsme 80 Mk za stan pro 2. V kempu bylo hodně karavanů, vesměs finských, německých a holandských. Stanů bylo jen asi 6. Mezi stanujícími byli i Rusové. Kemp je dobře vybaven, k dispozici je kuchyňka, prádelna, TV místnost, ohniště, gril a sauna, sprchy jsou zdarma. Postavili jsme stan, najedli se, zavolali mobilem rodičům a šli spát. Celou noc bylo světlo, pouze kolem půlnoci nastalo větší šero.

2. den Helsinki - Rantasalmi

Ráno nás probudil déšť. Rychle jsme se přesunuli pod přístřešek u kuchyně, sbalili stan a posnídali. Metrem jsme se přesunuli na nádraží odkud nám jel v 10:26 vlak směrem na Savonlinnu. Bylo krátce po deváte a museli jsme sehnat bombu a taky jsme se chtěli kouknout do turistického informačního střediska. Daniela zůstala s baťohy na nádraží a Daniel vyrazil do města. Hned u nádraží byl InterSport, kde by mohly mít bombu, otvírali ale až v 10. Dál na Etelaesplanadi je jednak informační středisko pro celé Finsko a taky informace určené speciálně pro národní parky. Středisko se jmenuje Tikankontti a jeho adresa je Etaesplanadi 20. Otevírali také až v 10. Proto jsem šel do hlavních informací, které jsou kousek dál směrem na rybí trh. pokoušel jsem se získat autobusový jízdní řád pro celé Finsko, ten se nám totiž na internetu narozdíl od vlakového nepodařilo sehnat. Na první pohled jsem ho neviděl. Tak jsem šel do vedlejšího knihkupectví, kde jsem koupil mapu 1:40000 NP Oulanka za 65 Mk. Prodavačka mi sdělila, že jízdní řád autobusů neprodává, měla pouze kompletní jizdní řád všech dopravních prostředků ve Finsku Suomen kulkuneuvot za 90 Mk, což se mi zdálo moc. Autobusový řád by měli mít v informacích. Tam jsem se tedy vrátil a zeptal. Z informací mě poslali do R-kioski, z R-kioski nazpět do informací. Vzdal jsem, že bych jízdní řád koupil a pomalu se přesunul k Tikankontti, kde jsem vyčkal 10. hodiny. Otevřeli o trochu dříve, vzal jsem si volně přístupné prospekty v angličtině pro všechny 3 národní parky, které jsme chtěli navštívit a běžel do obchodu InterSport. Turistické potřeby měli až ve druhém patře, bomby Camping Gaz však neměli. Prodavač ani nevěděl, že by něco takového existovalo. Pod tlakem času (vlak jel za 15 minut) a s vědomím, že bychom neměli na čem vařit, jsem koupil vařič Primus za 200 Mk a k němu půl kilovou bombu za 50 Mk.

Na nádraží jsem doběhl včas, nastoupili jsme do vlaku směr Joensuu a jeli. Měli jsme před sebou 378 km do města Parikkala, kde jsme měli přestoupit na vlak do Savonlinny. Ze Savonlinny jsme měli jet autobusem do městečka Rantasalmi, což je brána do národního parku Linnansaari. Celkem jsme měli jet kolem 460 kilometrů, cesta měla trvat kolem 8 hodin. Vagón ve kterém jsem seděli byl otevřený, pravá strana vagónu měla dvě sedačky ve směru jízdy, levá strana přes chodbičku měla dvě sedačky proti směru jízdy. Sedačky byli velmi pohodlné, s polštářky pod hlavou a nastavovatelnou opěrkou. Hned po odjezdu z nádraží nás přivítal hlas z reproduktoru finsky, švédsky a anglicky, oznámil nám jaké budou nejbližší stanice. Před každou stanicí tentýž hlas oznámil, že za chvíli bude ta a ta stanice, případně možné přípoje. Kousek za Helsinkami vlak nečekaně zastavil ve stanici, ve které jsme stát neměli. Hlas z reproduktoru tentokrát jen finsky pravil nějakou veselou věc, protože se naši spolucestující zasmáli. Podstata tohoto oznámení, ale asi nebyla nijak veselá, protože jsme zde stáli dalších 40 minut. Zdá se, že systém místenek funguje ve Finsku stejně jako u nás (myslím to, že můžeš sedět na místě do té doby než tě někdo s místenkou vyhodí), protože příští, teď už regulérní stanici mne vyhodila jedna finská slečna s místenkou.

Do Parikkaly jsme přijeli s půl hodinovým zpožděním, ale přípoj do Savonlinny na nás čekal. Z Perikally do Savonlinny jsme už jeli pouze hodinu, krajinou plnou jezer. Jak by ne, když jsme je-li centrální jezerní oblastí. Když jsme před Savonlinnou vyjeli z tunelu, uviděli jsem nádherný vodní hrad Oulavinlinna, který budeme chtít navštívit až ve středu při cestě na sever. Teď jsem zamířili na autobusové nádraží. Cestou jsme se koukali,  zda neuvidíme směnárnu neb naše zásoby finských marek se nákupem vařiče a mapy podstatně ztenčili.Směnárnu jsme nenašli, pouze banky a ty již měli zavřeno. Na autobusovém nádraží jsme zjistili, že autobus do Rantasalmi jede za půl hodiny, ale že na něj neplatí naše EURODOMINO a museli jsme si koupit lístek za 35 Mk každý. Autobus přijel včas, nastoupili jsme. Na sedadle jsme našli jízdní řád autobusů pro celé Finsko, tak jsme ho hned dali do baťůžku. Řidič nás vysadil u cedule Rantasalmi 19 kilometrů. Než jsme si stačili uvědomit co se děje, již nám nakládala řidička osobní dodávky naše věci do svého vozu a také s námi vyrazila směr Rantasalmi. Konečně jsme pochopili, že autobus nezajíždí do Rantasalmi, pouze zastaví na křižovatce, odkud případné cestující do Ranatsalmi dopraví malý autobusek - taxi. Řidička nás vysadila na autobusové zastávce v Rantasalmi.

Rantasalmi je malé příjemné městečko, kde je pár obchodů, pošta, banka, škola a hlavně informační centrum jezerní oblasti, finsky Jarviluonnonkeskus. Právě sem jsme měli zamířeno abychom se poptali na spojení do NP Linnansaari. Informační centrum je moderní bílá budova na břehu jezera. Vstoupili jsme a hned se nás ujala ochotná paní středního věku. Zeptali jsme se na pravidelnou dopravu na ostrov Linnansari, sdělila nám, že pravidelná doprava funguje pouze v létě a ještě nezačala, ale zeptá se kapitána lodi zda na ostrov v dohledné době nejede. Hned mu odešla zavolat. Za pár minut se vrátila se zprávou, že zítra kolem poledne odplouvá loď z Mustalahti do Linnansaari. To nám vyhovovalo, poděkovali jsme a odešli. Rozhodli jsme se přenocovat někde v lese u Rantasalmi, ráno rozměníme v bance peníze a půjdeme do 3 kilometry vzdáleného Mustalahti na loď. Vedle informačního centra jsme v budově turistických informací, našli veřejné toalety, kde jsme nabrali vodu na vaření. Pak jsme se vydali na východní kraj města, kde jsme v nejbližším lese postavili stan na mechovém paloučku. Uvařili jsme si instantní polévku a čočku s cibulí a špekem, snědli to, vyčistili zuby a šli spát.

3. den Rantasalmi - NP Linnansaari

Ráno jsme se nasnídali, složili stan a šli se trochu zkulturnit na toalety turistických informace. V bance jsme vyměnili dalších 600 franků, tentokrát s poplatkem kolem 40 Mk. Poté jsme po silnici vyrazili směr Mustalahti. Na školním hřišti v Rantasalmi právě probíhal koncert osamělého hudebníka pro skupinku dětí, patrně zábava pro děti v době prázdnin. Do Mustalahti jsme došli kolem 11. hodiny. V přístavu nikdo nebyl, pouze zde bylo zaparkováno pár aut a zakotveno hodně lodí. Během čekání do 12. hodin jsme viděli přijet několik aut, jejichž posádka vždy vystoupila, prošla se po molu , nastoupila a odjela. Taky jsme viděli jednu loď, která přistála, posádka vystoupila, prošla se po molu, nastoupila a loď odjela. Asi je molo v Mustalahti něčím zvláštním. Chvilku po 12. přijel autobus, z něho vystoupilo asi 20 lidí. Dovtípili jsme se, že s touto skupinou asi pojedeme na Linnansaari.

Skutečně ve 12:15 se objevila velká loď, která chvíli potom přirazila k molu. Skupina začala nastupovat do kabiny. S kapitánem jsme se domluvili na ceně 50 Mk za osobu a nastoupili také. Protože hezky svítilo slunce, nešli jsme do kabiny, ale nahoru na otevřenou palubu. Loď vyplula na jezero, směr Linnansaari.

NP Linnansaari se rozkládá na mnoha neobydlených ostrovech a ostrůvcích jezera Haukivesi. Přistup do něj je pouze lodí z Mustalahti nebo Oravi. Na největším ostrově Linnansaari je malý kamp a asi 8 km dlouhá naučná stezka. Ještě asi na 6 ostrovech je možné stanovat. V NP Linnansaari žije velmi vzácný sladkovodní tuleň Saimaa a také mnoho druhů ptactva, mimo jiné orel mořský. Na hlavním ostrově Linnansaari je možné si půjčit loď a vyrazit na jezero k jiným ostrůvkům pozorovat přírodu. To jsem sem přijeli dělat i my.

Plavba trvala téměř 40 minut a my jsme se vzdali myšlenky, že si na ostrově Linnasaari půjčíme loď a doplujeme s ní do Mustalahti, kde ji vrátíme. Za jeden den by se to dalo stěží stihnout. Během plavby se postupně začali z kajuty vynořovat naši spolucestující, hlavně proto, aby si zakouřili. Po bližším zkoumání se nám začala zdát celá skupina trochu divná. Všichni muži, vypadali dost uboze, jak oblečením tak nepřítomným výrazem. Připomněli nám hrdiny filmů bratří Kaurismeki. Ženy se nám zdáli normální, ale nakonec jsme oddělili pouze 3, které vypadaly normálně, zbytek byl podobný mužům. Dohodli jsem se, že to je patrně skupina léčících se alkoholiků na výletě se 3 vychovatelkami. Konečně jsme dopluli do přístavu Sammakkoniemi na ostrově Linnansaari. S kapitánem jsme se domluvili, že pro nás přijede druhý den večer. Měli jsme na NP vyhrazen pouze jeden den, ale rozhodli jsme se přidat ještě jeden, abychom si mohli půjčit kanoi a prozkoumat národní park podrobněji. Na ostrově nás přivítal správce kempu, ukázal nám, kde si můžeme postavit stan (jeden zde už stál). Další výbava byla kuchyňka bez vařiče, ale s kamny, dvě ohniště, sauna a kadibudka. Postavili jsme si stan, naobědvali a vyrazili na naučnou stezku kolem ostrova. 

Hlavním cílem stezek je západní cíp ostrova, ze kterého je hezký výhled na okolní ostrůvky, další atrakcí je zbytek původního osídlení, kdy ještě na počátku tohoto století žilo na ostrově několik rodin. Dnes už zde zbyl pouze jeden dům. Vegetace ostrova je velmi hustá, i kameny a skály jsou celé zelené mechem. V některých zátočinách jsou močály. Cestou na západní cíp jsme nikoho nepotkali. Vyhlídka z vrcholu kopce na okolí ostrova se nám líbila, škoda, že se zkazilo počasí, zatáhlo se a začal foukat silný vítr. Cestou zpět jsme na jiném tábořišti viděli kotvit plachetnici, ale nikdo u ní nebyl. Po návratu do kempu jsme zjistili, že loď s alkoholiky odjela, stejně tak správce kempu nikde nebyl. K večeři jsme si uvařili těstoviny se sýrovou omáčkou. Umyli jsme se a šli spát.

4. den NP Linnansaari - Rantasalmi

Přes noc opět pršelo, ráno však přestalo, silný vítr stačil vysušit stan a tak jsme ho hned raději sbalili. Všechny věci jsme přesunuli do kryté kuchyňky, kdyby chtělo ještě pršet. Správce kempu, u kterého jsme si chtěli půjčit kánoi, se od včerejška nikde neobjevil. Na jeho chatě jsme našli číslo na jeho mobil. Tak jsme se mu rozhodli zavolat. Souhlasil, že za půl hodiny přijede a půjčí nám loď. Během hodinového čekání, jsme správce přezdili na Keckinena. Nakonec přeci jenom dorazil, omlouval se, že čekal na jiné lidi, kteří se chtěli dopravit na ostrov. Spolu s  kánoí jsme za 100 Mk dostali i mapu, na které nám Keckinen ukázal kudy plout, protože byl silný vítr, který na jezeře vytvořil až půl metrové vlny, doporučoval jet po závětrné straně jezera. Taky nám ukázal ostrovy, kde by mohly bát tuleni a mořský orel. Po telefonickém hovoru s kapitánem, který nás měl večer odvézt, nám oznámil, že nás odveze on v 8 hodin večer. 

Kánoe, kterou jsme dostali, byla plastová, lehká a odolná. Vypluli jsme na jezero, zde v chráněné zátoce nebyly žádné vlny a tak jsme se rychle dostali na závětrnou stranu ostrova. Podél ní jsme pluli do zátoky, kde by měli podle Keckinena hnízdit ptáci. Skutečně jsme viděli vzlétat několik divokých hus. Zkusili jsme se dostat k ostrůvku, kde by měli být tuleni, ale zde již bylo jezero příliš otevřené a silný vítr a vlny nám znemožnili se dostat blíže. Museli jsme se tedy vrátit k chráněné straně. Podél ní jsme pluli nadále až k místu, kde se ostrov otáčel na jih a tím také otevíral větru a vlnám. Cesta dál by byla velmi namáhavá, naše loď byla příliš lehká, vlny příliš velké, tak jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou. Do přístavu jsme se vrátili kolem páté hodiny. U mola byly přiraženy dvě lodě, které jsme neznali, Keckinen ještě nepřijel. V kempu jsme potkali německý pár, který nás poprosil, abychom na ně počkali s odjezdem na pevninu s Keckinenem, jdou se projít po ostrově a chtěli by se vrátit spolu s námi. Keckinen přijel již v sedm hodin, Němci se ještě nevrátili. Při čekání na ně, jsme si povídali s Keckinenem. Individuálně Čechy ještě na ostrově neměl, pouze organizovanou skupinu. Taky pochválil náš fotbalový tým, který v neděli prohrál s Holandskem gólem z penalty v poslední minutě. Němci se již vrátili a tak jsme vyrazili. Jízda v rychlém motorovém člunu po jezeře slibovala silný zážitek. Zážitek to byl silný možná až moc! V chráněné zátoce jsem si ještě chtěl vyndat fotoaparát, naštěstí jsem to nestihnul. Jakmile jsme vyjeli ze zátoky, Keckinen přidal plyn a v plné rychlosti vyrazil proti místy až metrovým vlnám. Výsledkem toho bylo, že při každém nárazu motorový člun s tupou špicí povyskočil a zase dopadl. Toto se opakovalo s frekvencí 20 nárazů za minutu po celou půl hodinovou cestu. K tomu ještě při nájezdu na větší vlnu skropila náš člun ledová sprcha. Keckinen si v jízdě očividně liboval (stál na zádi chráněn proti vodě plexisklovým krytem) a ukazoval nám, kudy normálně jezdí, že támhle hoří les na jednom z ostrovů. My jsme se zatím spolu s Němci křečovitě drželi okrajů člunu a přáli si, aby byl konec. Jednu dva metry vysokou bójku Keckinen minul tak těsně, že Němec málem přišel o hlavu. Konečně jsme se dostali do Mustalahti. Keckinen nás přátelsky poplácal po zcela mokrých zádech a pravil, že to byla dobrá jízda. Pak s Němci odfrčel jinam. 

Když jsme se vzpamatovali z plavby s Keckinenem, vyrazili jsme do Rantasalmi. Tentokrát na západní straně města jsme si postavili stan vedle opuštěné chatičky na kraji hustého lesa. K večeři jsme si tentokrát k obligátní instantní polévce uvařili čínské nudle ochucené sojovou omáčkou. Zalezli jsme do stanu a usnuli. V 10 hodin nás probudil nějaký finský hlas, který něco pravil na adresu našeho stanu. Vylezli jsem ze stanu, tušíc nějakou nepřítomnost. Proti stanu stál asi 50-ti letý Fin. Když zjistil, že jsme cizinci, pokoušel se nám něco anglicky sdělit, ale moc mu to nešlo. Přesto jsme se dohodli, že to je v pořádku tedy stanovat, jen nesmíme rozdělávat oheň. To jsem mu slíbili. Za chvíli přišlo i mladé děvče, které umělo anglicky lépe a tak nám překládalo. Odešli a my jsem s ulehčením zalezli znovu do stanu. V noci náš stan očmuchávalo nějaké zvíře, ale ráno jsme žádné stopy nenašli. Po celou noc bylo světlo.

5. den Rantasalmi - Savonlinna - Punkaharju - Riihimaki

Ráno jsme se rychle sbalili, překvapivě v noci nepršelo a měli jsme suchý stan. Snídani jsme si dali až u turistických informací - naší koupelny. Na toaletách jsme objevili dokonce i sprchu s teplou vodou a mohli jsme se po 4 dnech pořádně umýt. Bohužel to bylo naposled, co se nám to na naší cestě Finskem podařilo. Autobus z Rantasalmi do Savonlinny jel o půl jedenácté, měli jsme čas si i nakoupit v jednom ze dvou supermarketů. Chleba, ovoce, masový pirožek. Při čekání na autobus jsme si potom všimli místního oblíbeného dopravního prostředku - dvojkoloběžek. Viděli jsme jich asi pět. Dvě koloběžky vedle sebe, vepředu spojené, důchodce se postaví mezi ně, odráží se a už si to frčí na nákup.

Hrad Olavinlinna je postaven na skále vyčnívající z jezera Pihlajavesi. V 15. století ho postavil švédský guvernér na obranu východní hranice proti Rusům. Řeka kolem hradu má tak silný proud, že nezamrzá ani v zimě. Rusům se hrad podařilo dobýt dvakrát v 18. století a obývali ho téměř 200 let. Když hrad opouštěli, vzali sebou vše co se dalo odnést - i proto prý dnes v hradu není žádný původní nábytek. Naopak po Rusech zůstaly cihlové přístavky na vrcholech věží.

Do hradu je povolen vstup pouze s průvodcem. Na začátku prohlídky se představí pět různých průvodců, každý v jiném jazyce (finština, švédština, angličtina, němčina a francouzština) a vyzvou návštěvníky k rozdělení do skupin podle jazyků. Každá skupina má jinou trasu, ale všichni nakonec uvidí všechno. V "anglické" skupině jsme byli čtyři plus průvodce. Přístupná byla pouze polovina hradu, v druhé se právě zkoušelo na každoroční červnový operní festival. Prohlídka se nám líbila. Při cestě z hradu na nádraží jsme vyměnili v bance všechny naše franky na finské marky - čekala nás cesta na sever a nevěděli jsme, kde bude další možnost peníze vyměnit. Cestou vlakem jsme se chtěli stavět na nejznámějším finském eskeru - Punkaharju, asi 20 kilometrů od Savonlinny. Vystoupili jsme na zastávce Retretti (viz mapa).

Esker Punkaharju je několik kilometrů dlouhý písečný hřbet vyčnívající z jezera. Je to pozůstatek činnosti ledovce, kdy spodní moréna byla unášena ledovcovým vodním tokem v dlouhém tunelu. Po roztání ledovce vyčníval esker několik metrů nad okolí. Punkaharju je vlastně několik takových eskerů najednou (viz mapa). Z Retretti jsme vyrazili po značené turistické cestě na jih. Měli jsme před sebou 8 kilometrů, které jsme museli ujít za 3 hodiny, abychom stihli vlak ve vesničce Punkaharju (viz mapa). I když byla cesta značená, podařilo se nám jednou si zajít, naštěstí je pár set metrů. Na nejužší místo eskeru se vejde pouze úzká silnice.  Více na jihu, blíže vesnice Punkaharju, vedou už po eskeru vedle sebe železnice, široká silnice a užší silnice. Na Punkaharju je asi nejhezčí pohled z vrchu, proto je ve vesnici Punkaharju postavena vyhlídková věž, my jsme ale neměli čas jít nahoru, takže nevíme jaký je pohled z vrchu. Máme pouze tento pohled (foto).

Vlak jsme stihli a vyrazili na sever, trochu oklikou přes město Riihimaki u Helsinek, kde jsme asi hodinu čekali na Santa Claus Express do Rovaniemi. Trochu nás tam otravoval jeden opilec žadonící o peníze. Pár minut před příjezdem vlaku jsme se vydali na perón, kde už stály hloučky veselé finské mládeže. Na vývěsce s řazením vlaku jsme zjistili, že ve vlaku budou pouze dva "nelůžkové" vozy, což nás trochu znervóznilo - nebylo totiž moc pravděpodobné, že si všichni ti veselí mladí lidé rezervovali lůžka. Nakonec jsme byli rádi, že na nás zbylo místo k stání na jedné noze na chodbičce u dveří, a jen nás trochu děsilo, že to tak bude celých 800 kilometrů.

6. den Riihimaki - NP Oulanka

Naštěstí na další zastávce (Hameenlinna) pár lidí vystoupilo a my jsme si mohli sednout. Na spaní to ovšem moc nebylo, vlakem věčně někdo procházel, většinou do a z jídelního vozu. Vše se zklidnilo kolem třetí hodiny ráno, kdy ve městě Seinajoki většina mládeže vystoupila a my mohli konečně v klidu spát. Ráno byl náš vagón poloprázdný a my jsme v poklidu dojížděli do Rovaniemi. 

Na nádraží v Rovaniemi, z lůžkových vozů vystoupila spousta lidí, hlavně japonských turistů. Patrně jízda Santa Claus expresem patří k tomu co japonský turista na své bleskové poznávací cestě musí ve Finsku prožít. Navíc bylo 16.6. a nejdelší den v roce se blížil, Rovaniemi leží 8 km od polárního kruhu, proto sem kolem 21.6. míří řada autobusů cestovních kanceláří, aby svým klientům mohli ukázat, nezapadající slunce.

Počasí nebylo moc přívětivé, začalo silně pršet, rychle jsme se přesunuli na autobusové nádraží odkud jsme chtěli jet do Kemijarvi. Bohužel jsme zjistili, že na tento autobus naše EURODOMINO neplatí, byť je tento spoj napsán ve vlakovém jízdním řádu. Rozhodli jsme se proto nejet do Kemijarvi, ale rovnou do Kuusamo, které je pouhých 40 km od NP Oulanka, kam jsme chtěli dnes dorazit. Věděli jsme pouze o jediném spoji z Kuusamo do NP Oulanka a to pouze to, že nám asi o 30 minut ujede. Začali jsme počítali s tím, že budeme stopovat, nebo přespíme u Kuusamo.

Mezitím co jsme přemítali o naší blízké budoucnosti, jsem už jeli opět poloprázdným autobusem směr Kuusamo. Krajina byla zřetelně pustší, širé pláně střídal les, který byl stále hustý, byť jsme byli na polárním kruhu. Čas od času se objevilo pár usedlostí nebo rekreačních chat. Silnice vedla téměř stále rovně, občas nás předjel německý nebo holandský karavan, jinak bylo na vozovce prázdno. Stále trochu pršelo, což pro cestování není nic špatného, aspoň se vyprší teď, zítra, kdy půjdeme celý den v lese,  může být lépe. 

Na půl cestě do Kuusamo, jsme na 15 minut stavěli ve vesnici Posio, což je pošta, čtyři banky, obchod s alkoholem Alko, autobusová zastávka a pár domů, ale většina z 5300 lidí žije v okolí. Celé Posio vypadalo spíše chudě, než bohatě. Ale na bližší seznámení jsme neměli čas, už jsme jeli dál do Kuusamo. Kuusamo je na zdejší poměry velké město (11 tisíc obyvatel) s výborným dopravním spojením, je zde dokonce letiště. To vše, protože je zde jedno z největších finských lyžařských středisek Ruka a také tropické lázně vybudované pro zpestření pobytu lyžařů. Jinak není město Kuusamo ničím zajímavé, aspoň podle průvodce. My jsme sem dorazili v 15. hodin a hned jsme se snažili zjistit zda existuje nějaké spojení k NP Oulanka. K našemu překvapení, jel jeden autobus v 16. hodin až přímo k NP. Hodinu čekání jsme zaplnili návštěvou blízké knihovny a hlavně jejích záchodů.

Z autobusu jsme vystoupili na odpočívadle Ristikalio. Protože už nikoho nevezl, vrátil se řidič s autobusem do Kuusamo. My jsme si nasadili baťohy, připravili mapu a vyrazili do národního parku Oulanka. Počasí se trochu umoudřilo, přestalo pršet, ale nadále bylo pošmourno. Byli jsme pár kilometrů pod polárním kruhem, nemuseli jsme se tedy bát, že by nás zastihla na cestě tma. Po několika minutách chůze lesem, jsme se dostali na zamokřenou louku, přes kterou vedla dřevěná lávka. Asi 100 metrů od lávky seděl v poklidu statný sob. Naší přítomností se nenechal nijak vyrušit. Pokračovali jsme dál po cestě, která nebyla nijak značená, přesto dostatečně zřetelná. Dívali jsme se pozorně kolem sebe, zda neuvidíme nějakého živočicha. Podle průvodce, zde žijí i medvědi (cesta po které jsme šli se jmenuje Karhunkierros - Medvědí stezka). My jsme bohužel, nebo naštěstí, žádného medvěda neviděli.

Po krátkém stoupání jsme se dostali na místo zvané Ristikalio, ze kterého je nádherný výhled na kaňon řeky Aventojoki. Je zde také první veřejná chata na naší cestě. Je to jednoduchý srub s jednou místností, ve které je jedna vyvýšená a nad ní druhá plocha na spaní, kam se vejde kolem 10 spáčů. Dále je zde stůl a lavice na sezení, kamínka někdy i vařič. V chatě můžete bezplatně spát, slušnost je pouze na jednu noc. Spotřebované dříví je třeba doplnit, nařezáním a nasekáním polen připravených v dřevníku. V chatě je také návštěvní kniha, do které byste měli napsat kdy jste dorazili a kam půjdete dál, aby v případě nějakého neštěstí, vás bylo jednodušší najít.

I když se nám Ristakalio velmi líbilo a chata byla prázdná, pokračovali jsme dál do Taivalkongas. Během několika dalších kilometrů jsme sestoupili k řece a u malého jezírka jsme našli další chatu - Puikkokamppa. Ta měla překvapivě otevřené dveře, ale nikdo v ní nebyl. Zapsali jsme se do návštěvní knihy, chatu zavřeli a šli dál. Jen kilometr, protože jsme dorazili k Taivalkonngas, což je soustava peřejí na řece Oulanka. Přímo na břehu stojí chata, která narozdíl od ostatních, které jsme mohli vidět, měla i obytnou půdičku, naopak v přízemí nebyly patrové palandy, ale dva spací stupínky, každý tak pro dva. Chata nebyla prázdná, na půdičce spali tři mládenci, dole byla na jednom stupínku zabydlená mladá Finka. My jsme zabrali druhý volný stupínek. Z malého krbu vycházelo příjemné teplo. Udělali jsme si večeři (rizoto) a při jídle jsme se bavili s Finkou. Pracuje jako recepční v tropických lázních, ale jinak je ještě ve svých 27 letech studující turistický ruch. V zimě v Ruka pracuje jako lyžařská instruktorka. Jejím snem je jezdit po celém světě tam, kde je zrovna zimní sezóna a učit jiné lyžovat. Dozvěděli jsme se, že v Ruka je umělá U-rampa, tím se vysvětlili snowboardisté, které jsme viděli. Šli jsme spát kolem půlnoci, a Tailvalkongas bez ustání šuměl do nekončícího dne.

7. den NP Oulanka

8. den NP Oulanka

Cesta se zpočátku držela koryta řeky Oulanka, ale po několika kilometrech jsme se s touto sympatickou řekou rozloučili a stočili se více na jih. Při první zastávce jsme poprvé museli použít síťku proti komárům, kteří nás během chůze nestačili otravovat, ale když jsme zastavili, hned si to vynahradili. Ani dým z ohně, který jsme proti nim zapálili, jim příliš nevadil. Nezdrželi jsme se proto příliš dlouho a raději se dali do pohybu. Chata Jussinkamppa, kam jsme po několika kilometrech dorazili, je postavena na břehu jezera Kulmakkajarvi. Přivítali nás dva psi, německý vlčák a afgánský chrt, který sem do divočiny příliš nezapadal. V chatě snídali Finka s Angličanem, v krytém ohništi, sousedícím chatě byla schovaná, naše až moc dobře známá hlučná rodinka. Rozhodli jsme se zde poobědvat. Využili jsme rozdělaného ohně a plynového vařiče u chaty.

Po dalších 3 kilometrech jsem se dostali k řece Kitkajoki (joki je finsky řeka). Kitkajoki je širší než Oulankajoki, její koryto není tak hluboké, ale vlní se stejně jako její menší sestra, s kterou se slévá nedaleko od ruských hranic, asi 4 kilometry od místa, kde jsme právě stáli. Břehy Kitkajoki jsou velmi zelené, voda si často proráží cestu mimo hlavní koryto a tak vznikají malé zelené ostrůvky mezi proudy čisté vody. Cesta vede přímo po břehu, hned vedle vody, proto jsme mohli vidět několik rybářů stojících ve vodě nahazujících návnady. Ve Finsku je možné v jezerech chytat ryby volně, pro rybaření v řekách je třeba rybářský lístek. Přesto jsme viděli daleko více Finů rybařit v řekách než jezerech.

Při svačině jsme nabrali vodu na pití z řeky. Bylo to nezvyklé, ale velmi příjemné pít bez jakýkoliv úprav vodu z řeky šíře Vltavy v Praze. Podél řeky jsme šli 4 kilometry až jsme došli k místu na které nás upozornila Finka. Cesta zde končila a pokračovala na druhém břehu řeky. K překonání řeky je určena loďka připoutaná k lanu nataženém mezi břehy. Nasedli jsme do loďky a pokoušeli se převeslovat na druhý břeh. Vesla, ale byla v hrozném stavu, navíc v pohybu vadilo lano, takže se jako nejrychlejší způsob překonání řeky ukázalo, přitahovat se pomocí lana, na kterém byla připoutána loďka. Úspěšně jsme se dostali na druhý břeh a za chvíli jsme došli k chatě Siilastupa, k cíly naší cesty. Báli jsme se, že bude chata plná rybářů, jak nás varovala Finka, ale byl zde jen jeden starší Fin doprovázející německý pár. Ubytovali jsme se na horní palandě a šli dělat večeři. Po ní jsme šli hned spát, neb jsme chtěli druhý den vstávat časněji než obvykle. Bohužel se v moci ukázala nevýhoda umístění chaty přímo u řeky, atakoval nás jeden komár za druhým, Daniela musela použít svoji síť proti komárům.

9. den NP Oulanka - Saariselka

Na autobusovou zastávku v Juuma jsme se dostali včas, nikde nikdo nebyl. V čase odjezdu autobusu se přiřítila taxi dodávka. Po našich zkušenostech z Rantasalmi jsme poznali, že jde o náš autobus a nastoupili. Řidiči jsme vysvětlili, kde chceme vysadit a doufali, že to pochopil. Pochopil a vysadil nás na hlavní silnici do Kemijarvi. Začalo poprchávat. Stáli jsme na sice hlavní, ale stejně naprosto prázdné silnici. Báli jsme se, že zde takto v dešti budeme stát možná i dost dlouho než se nám podaří stopnout někoho kdo jede aspoň do Kemijarvi. Přeci jenom se objevil za chvíli autobus, který jel do Kemijarvi, ale my jsme do něj nenastoupili (mimochodem, byl téměř prázdný). Asi 5 minut po autobuse, se kolem nás přehnal maličký Fiat, kterého jsme sledovali, jak se po chvíli otáčí a vrací se k nám. Ve fiátku seděla mladá Finka, která souhlasila, že nás vezme do Kemijarvi. Problém byl v tom, že její auto bylo malé a navíc plné. Neváhala a vše přerovnala a nakonec jsme se vešli a vyjeli.

Asta, jak se nám představila, k našemu velkému překvapení jela také do Saariselky a byla ochotná nás vzít až tam. To bylo ohromné štěstí, z Oulanky do Saariselky je to téměř 300 kilometrů a nejsou to zas tak významná místa. Bylo to podobné jako by se nám podařilo ujet na jeden stop z Krušných hor na Šumavu. Asta jen chtěla na hodinu zastavit v městě Sodankyla. To nám vyhovovalo, protože jsme museli doplnit zásoby chleba a ovoce.

Během cesty jsme se dozvěděli, že Asta pracuje ve vládní organizaci na podporu turistického ruchu v Laponsku. Tato organizace spolupracuje s podobnýma v Norsku a Rusku. Cílem je, aby turisté, kteří projíždějí Laponskem (a není jich málo), trávili v Laponsku daleko více času a nejeli se pouze podívat na Nordkapp. Sídlo této organizace je právě v Saariselce, která má největší turistický potenciál z finské části Laponska. Asta byla ráda, že turisti z Čech chtějí Saariselku navštívit a nám se zdálo, že na sebe vzala za nás zodpovědnost. Snažila se nám sdělit o Laponsku co nejvíce informací. My jsme za ně byli samozřejmě vděční. I když zastávku na polárním kruhu jsme moc neocenili, ale Asta to ani nečekala.

Protože měla Asta cestou ještě nějaké pracovní schůzky, nejeli jsme přímo na sever, ale nejprve jsme jeli k dalšímu finskému lyžařskému středisku Pyha, které je trochu podobné Ruka. Tyto dvě střediska mají dokonce společné permanentky, i když jsou od sebe vzdáleny 200 kilometrů. Jaký rozdíl proti Čechám, kde se nemůžou dohodnout střediska pár kilometrů od sebe na jednotném systému! Z pracovní schůzky mezitím sešlo a tak jsme Pyhou pouze projeli. Několikrát jsme minuli skupinku sobů procházejících se po silnici. Z přítomnosti auta si moc nedělali. Dopravní značení bylo vedla finštiny i v laponštině. Překvapilo nás, že se v ní vyskytuje také č, které se vyslovuje stejně jako v češtině.

Asta si v Sodankyla chtěla dát opravit svoji tiskárnu, zastavila tedy před servisem a dali jsme si sraz za hodinu. Sodankyla je jedno z větších městeček v Laponsku. I když má pouze 3000 obyvatel, slouží jako centrum oblasti s rozlohou 10 tisíc čtverečních kilometrů, ale s celkovou hustotou 0,9 člověka na kilometr čtvereční. V Sodankyla je několik bank, hodně obchodů, knihovna, galerie a jiné další vymoženosti.

Nakoupili jsme, na autobusovém nádraží jsme si dali čaj, také jsme navštívili dřevěný kostel ze 17. století. Ten jako jeden z mála vydržel německé bombardování Laponska během 2. světové války. Ještě do dnes se někteří Laponci chovají k německým turistům chladněji. Přesto u kostela zastavoval jeden německý autobus za druhým, aby se Němci při své cestě na sever mohli pokochat tím co nezničili. Protože Asta mezitím dostala od svého šéfa na mobil ještě jiný úkol a odjezd se o další hodinu odložil, prozkoumávali jsme Sodankyla podrobněji. Vlastně jsme obešli město asi 5 krát celé dokola. Byli jsme v obchodě s laponskými suvenýry, mohli jsme si zde koupit různé věci vyřezané z břízy, zavařeniny ze žlutých brusinek, sobí kožešiny, laponské pletené čepice atd. Nekoupili jsme si nic, i když o dřevěném hrníčku jsme chvíli přemýšleli. Ze zájmu jsme se také podívali do obchodu s turistickými potřebami. Bomby Camping Gaz neměli, zato byli dobře zásobeni v rybářských potřebách a hlavně v repelentech všeho druhu. V supermarketu jsme si koupili placky, které jsme považovali za bramborové, jak se později ukázalo byly pšeničné a za studena nepříliš chutně.

Celkově bylo v Sodankyla znát, že Laponsko je chudší region, to že největší obchod ve městě je Alko (místo kde se prodává tvrdší alkohol, pivo lze koupit kdekoliv) také o něčem svědčí. Nám by se taky nějaký alkohol na zahřátí hodil, protože jsme za ty dvě a půl hodiny v Sodankyla pěkně vymrzli. Cestou ze Sodankyla na sever jsme mohli pozorovat přibližující se kopce, Saariselská divočina se blížila. Asta s námi zajela do návštěvnického střediska Urho Kekkonen NP v Tankavaara. Z exhibice jsme se dozvěděli jaké živočichy a rostliny můžeme v parku vidět, také jsme si ujasnili plán naší cesty. Vedle návštěvnického centra je muzeum zlata a zlatokopectví. Zde se mimo jiné konají mistrovství v rýžování zlata. Raději jsme jeli dál. I když to byla pro Astu zajížďka 10 kilometrů, vysadila nás přímo v Kiilopaa, na parkovišti u hotelu, který funguje také jako informační středisko. Asta nám trochu nedůvěřovala, bála se že zabloudíme. Museli jsme jí slíbit, že až se vrátíme tak jí dáme vědět. Uklidnilo ji, že máme sebeou mobilní telefon. Pak jsme se rozloučili. Porovnáním naší mapy, stažené s internetu s mapou na stěně v hotelu, jsme zjistili, že ne všechny cesty jsou v naší mapě zaznamenány. Rozhodli jsme se tedy koupit mapu. Když jsme tak učinili, ukázalo se, že mapa v hotelu je slepena ze dvou samostatných a my tedy máme pouze polovinu. Na druhou polovinu mapy jsme, ale už neměli peníze. Přesto jsme vyrazili do Saariselské divočiny.

Saariselská divočina nebo také Urho Kekkonen NP je poměrně veliké území, bez civilizace. Na celé ploše 255000 hektarů se nachází pouze několik veřejných a soukromých chat. Nevede zde žádná silnice, není zde ani jeden obchod, občerstvení. Vše si musí turista nést sebou. Cesty nejsou značeny, pouze na některých křižovatkách jsou naznačeny důležité směry. Mapa a kompas je základ vybavení. Oproti okolním plošinám, je Saariselka kopcovatá, nejvyšší kopec Sokosti má 718 metrů, nejnižší místa jsou zhruba 300 metrů nad mořem. Díky vysoké zeměpisné šířce, hraje každý metr nadmořské výšky roli a proto se velmi liší vegetace v nížině a na kopci. Saariselka je překvapivě nejvíce navštěvovaná v dubnu, kdy je už přes den světlo, a celé území pokryto sněhem. Kolem Kiilopaa je přes 100 kilometrů běžkařských tratí, chaty jsou plné lyžařů. V létě je v Saariselce volněji.

Saariselka je rozdělena na zóny. V základní zóně, je dovoleno kempování a rozdělávání ohně pouze na vyhrazených místech, v zóně divočiny lze kempovat kdekoliv, kromě bezlesnatých území. Veřejné chaty jsou buď denní, kde lze přespávat pouze v nouzi a chaty určené na přespání. My jsme se hned první noc rozhodli přespat v denní chatě Niilanpaa, 6 kilometrů od Kiilopaa. Okolí Kiilopaa je téměř holé, rostou zde pouze nižší břízky. Tak nějak si našinec představuje tundru. Chata Niilanpaa je vlastně pouze přístřešek pro pastevce sobů. Je postavena vedle shromaždiště sobů, kam Laponci nahánějí jednou ročně svá sobí stáda (každý sob v Laponsku někomu patří). Patrně si na toto místo sobi zvykli, protože se jich 5 páslo v jedné z ohrad. Pokusili jsme se jim přiblížit, ale nenechali nás přijít blíže jak 10 metrů, pak raději utekli. V chatě byli pouze dvě větší lavice, stůl a kamna, na naše přespání to ale stačilo. Naštípali jsme dříví, došli pro vodu k 500 metrů vzdáleném potoku, uvařili a šli spát. Byl to velmi dlouhý den a bohužel neměl ještě skončit.

Asi v jedenáct hodin večer, tedy kdy jsme už dávno spali i když byl venku stále den, vtrhla do chaty skupina dětí se svým vedoucím. Venku se rapidně zhoršilo počasí, začalo prudce pršet a foukat silný vítr, teplota byla kolem 5 stupňů. Děti tedy promrzly a chtěly se zahřát, my jsme však chatu okupovali a tak neměli kde. Zdrželi se proto jen pár minut. Uložili jsme se tedy znovu ke spaní a také usnuli. V jednu hodinu ráno, venku stále den a také psí počasí, se přišel zahřát finský pár kolem 30-ti let. Také je naše přítomnost trochu překvapila, ale rozhodli se zůstat. Zatopili v kamnech, aby mohli usušit své věci. Daniela se nedala rušit ve svém spánku, Daniel tedy musel sám obstarat konverzaci s Finy. Moc mu to, ale nešlo, přeci jenom už taky spal. Přesto se vydrželo v družném rozhovoru až do 2 hodin do rána, kdy si Finové natáhli na zemi karimatky a šli spát. Poté už nikdo jiný nepřišel a byl konečně klid.

10. den Saariselka

Chtěli jsem přes chatu Suomunruoktu dojít do chaty Tuiskukuru, trasa dlouhá zhruba 23 kilometrů (viz mapa). Chaty jsou od sebe vzdáleny 9-15 kilometrů a většina Finů chodí od jedné chatě k druhé jeden den. My jsme, z nedostatku času, museli chodit ob jednu chatu.

Od chaty Niilanpaa jsme mírně stoupali do sedla. Cesta byla široká a po noční dešti blátivá. Sedlo bylo holé, místy rostl lišejník a také bylo možné někde spatřit zakrslou břízku. Ze sedla jsme začali klesat do údolí říčky Suomujoki. Jak jsme klesali, čím dál více, začali se objevovat břízky v čím dál větší míře. Byly ale stále tak od sebe, že to vypadalo jako bychom šli v březovém sadu. Začalo hustě pršet a bláto na cestě ještě více těžklo. Proti nám šla výprava asi 20 mladých Finů a Finek a všichni měli na nohou holínky. My jsme měli z mládí vzpomínky na velmi nepohodlné procházky v holínkách, ale ve Finsku, jak jsme se měli ještě možnost přesvědčit později, jsou holínky pro turistiku často používané. Vůbec je turistické vybavení Finů jiné než u nás. Nepoužívají moc takové vymoženosti jako jsou Gore-tex apod., neviděli jsme ani moc kletrů, oblíbenější jsou krosny. K chatě Suomunruoktu na břehu řeky Suomujoki jsme došli pěkně mokří a prochladlí, rozdělali jsme proto hned v kamnech oheň.

Po té co jsme se najedli a zahřáli jsme vyrazili dále. Venku se výrazně zlepšilo počasí a dokonce jsem poprvé uviděli slunce. Právě jsme byli na jednom z nejnižších míst Saariselky, šli jsme poměrně hustým borovým lesem, stromy dosahovaly výšky až 8 metrů. Z cesty se stala pěšinka a my jsme museli každou chvíli porovnávat svoji polohu s mapou. Místní cíle byla ohniště vyznačená na mapě, zde jsme si mohli odpočinou a také si mohli být jisti, že jsme nesešli z cesty. Nakonec jsme bez problému došli do chaty Tuiskukuru, která je už v zóně divočiny. Chata měla dvě místnosti, jednu veřejnou a druhou na klíč. Klíč si lze rezervovat v informačním středisku a pro toho kdo chce mít jistotu, že se do chaty vejde je to dobré řešení. Takto je v Saariselce rozděleno většina chat. Ve veřejné půlce bylo, ale také volno, byli zde pouze dva Němci, otec ze synem. Proti nám byli velmi čistí, světlé kalhoty bez jediné skvrny, naopak my jsme byli zablácení až za ušima. Němci šli na procházku do okolí chaty a my jsme začali dělat večeři. Na ohništi jsme opekli placky koupené v Sodankyla, ty jsme pak potírali toustovou pomazánkou. Byl to náš největší kulinářský zážitek ve Finsku. Když se Němci vrátili y procházky, podělili jsme se navzájem o zkušenosti z cesty. Starší Němec byl patrně znalec Finska, uměl dokonce finsky. Přiletěli do Rovaniemi z Frankfurtu a hned se vydali do Saariselky, kde strávili 10 dnů. Teď byli na zpáteční cestě do Kiilopaa, odkud pojedou do Rovaniemi a pak poletí domů do Frankfurtu. Asta by z nich měla radost. Díky tomu, že měli daleko více času, mohli dojít dále než jsme došli my, i když denně chodili pouze od chaty k chatě. Jednou dokonce spali ve staré laponské drnové jurtě. Když jsme jim řekli,že máme pouze polovinu mapy (na jejíž okraj jsme právě došli), dali nám druhou polovinu, kterou našli někde v NP, sami měli vlastní. Mapa byla sice místy děravá, přesto nám výborně posloužila. Kolem 11. hodin jsme se šli umýt k blízkému potoku. Slunce stále svítilo, bohužel se ale za chvíli schovalo za okolní kopce a tak jsme půlnoční slunce neviděli. Věděli jsme ale, že za těmi kopci je a nezapadne, pouze se v 1 hodinu ráno otočí, přepluje oblohu ze západu na východ, aby se zase ráno mohlo pohybovat standardně od východu na západ.

11. den Saariselka

Blížili jsme se k jezeru Luirojarvi, které je jakoby turistické centrum celé Saariselské oblasti. Jsou zde 3 chaty a také sauna. Těšili jsme se, že si dnes trochu odpočineme od baťohů, na Sokosti jsme chtěli vyjít nalehko, a vysaunujeme se. Protože jsme považovali Luirojarvi za hodně navštěvované, byli jsme velmi překvapení, když jsme došli k jezeru v místě, kde se do něj vlévá řeka Luiro, že zde cesta končí a pokračuje na druhé straně řeky. Když jsme se přesvědčili, že opravdu není jiné cesty, než se brodit, sundali jsme boty, vyhrnuli nohavice a vešli do řeky. Voda nebyla teplejší jak 5 stupňů, navíc na dně bylo rozseto spousta malých špičatých kamínků. Každý krok znamenal křeč v chodidle, vzdálenost 10 metrů se nijak nezmenšovala. Nakonec jsme přeci jenom dosáhli druhého břehu. Nezbylo nám než si zopakovat slogan jisté CK, není důležité aby byl zážitek příjemný, ale aby byl silný. Přechod řeky byl velmi silný zážitek.

Ubytovali jsme se v nejnovější chatě, která ve své veřejné polovině mohla ubytovat aspoň 12 lidí. Už zde byli dva mladíci, patrně z Holandska a dva starší Finové. Naobědvali jsme se, prozkoumali okolí, samozřejmě jsme byli zvědaví na saunu. Pouze s malým baťůžkem jsme vyrazili na Sokosti, která byla asi 6 kilometrů vzdálena. Cesta zpočátku vedla podél jezera v březovém hájku, posléze se stočila více na východ do lesa. Zatím jsme příliš nestoupali, proto jsme šli lesem. Teprve přímo pod Sokosti, začalo vlastní stoupání. Šli jsme korytem potoka pramenícím na Sokosti. Ve stinných místech byl ještě neroztátý sníh. Závěrečný kilometr jsme šli už pouze po kamenném poli. Z vrcholu Sokosti jsme na západě viděli stříbrné Luirojarvi, na východě se vlnili další kopce, které pokračují dál do Ruska. To jsme patrně ze Sokosti viděli také. Pod vrcholem Sokosti je postaven vysílač napájený ze solárních článků, scenérie spíše z vědecko-fantastických filmů než z divočiny. Je pravda, že kdekoliv jsme ve Finsku byli, tak byl přítomen i signál GSM telefonů, pokud nebyl tak stačilo vyjít na nejbližší výše položené místo.

Bez problémů jsme sestoupili k Luirojarvi. Po večeři jsme se snažili dostat do sauny, ale byla stále obsazená, protože jsme ale podle průvodce věděli, že v další chatě na cestě bude sauna také, nechali jsme saunování na další den a šli spát stejně jako naši spolunocležníci.

12. den Saariselka

Už jsme se byli na cestě zpět, podél jezera Luirojarvi přímo na sever do sedla Lupukkalampi a pak k řece Suomujoki a chatě Porttikoski (viz mapa). Trasa to měla být dobrodružná, nevedla tudy totiž žádná souvislá cesta a měli jsme se trefovat na jednotlivé úseky pomocí mapy a buzoly. Ale jak už jsme se dříve přesvědčili, nejjednodušší se bylo orientovat pomocí řek a kopců.

Na severu jezera Luirojarvi, jsme se podívali do drnové jurty, ve které by se mohli vyspat dva lidi, a která stále slouží jako ubytování pro kolemjdoucí. Krajina na sever od jezera se poněkud liší od míst, kterými jsme zatím šli. Je to rovina, ve které teče několik říček do Luirojarvi, podloží je pískové, místy jsou písková pole, stromy nejsou moc vysoké a tak krajina působí velmi otevřeně. Cesta se nám několikrát ztratila v řece, ale vždy se nám podařilo sucho nohou přebrodit na druhý břeh. Pomalu jsme začali stoupat do sedla. Vlastní sedlo je úzké a dlouhé téměř 2 kilometry. Uprostřed sedla začínají skály ve kterých pramení dva potoky. Jeden teče na jih do Luirojarvi, druhý na sever do Suomujoki, to byl náš hlavní orientační bod. Bohužel jsme nebyli schopni porovnat naši polohu s mapou, přesto jsme šli stále na sever dolů podél řeky. Nešli jsme však po cestě, ale razili jsme si cestu, někdy brusinkami, jindy přes kameny. Přeci jenom se nám podařilo najít pěšinu o které jsme prohlásili, že to je ta, po které máme jít. Potvrdili jsme si náš předpoklad na místě soutoku s jinou říčkou, od té chvíle jsme po 10 kilometrech nejistoty věděli, kde na mapě jsme. Proto jsme si mohli dovolit nejít až k soutoku se Sumujoki, ale zkrátit si cestu úhlopříčně přímo k chatě. Podařilo se a po 5 kilometrech jsme došli k Porttikoski na břehu Suomujoki. V chatě již byl starší finský pár, bohužel už ne sauna, která před rokem vyhořela. Možná proto se snažil finský pár vytopit spací místnost na co nejvyšší teplotu. Když se jim povedlo dosáhnout teploty přes 40 stupňů, sbalili se a šli spát do chladné saunové místnosti. Po večeři a vychlazení spací místnosti jsme se mohli uložit i my.

13. den Saariselka

Kilometry přibývali velmi pomalu a naše síly ubývali rychle. Často jsme odpočívali, bohužel většina ohnišť byla na druhém břehu řeky za to velmi hustě u sebe. Suomujki je totiž vyhledávané místo rybářů. Není nám, ale známo jak bojují s komáry. S nahlodanými nervy jsme dorazili k peřejím Kotakongas, které jsme ale v našem stavu neocenili a rychle jsme odbočili z cesty podél Suomujoki. Stoupali jsme směrem k chatě Rautalampi podél potoka, který dělal místy až 270 stupňové obraty. Jeho krása nás uklidnila po komářím dobrodružství a zase jsme mohli vnímat krásy okolní přírody. Již poněkolikáté nás překvapila rozmanitost jednotlivých výškových pásem Saariselské divočiny. Počasí se také umoudřilo a vysvitlo slunce.

Chata Rautalampi, kterou jsme si vybrali pro poslední noc v Saariselce, je pouze denní chata, ale podle Lonely Planet se v ní dá spát. My jsme si ji vybrali proto, že je to nejbližší chata ke Kiilopaa, kde jsme potřebovali druhý den být kolem poledne. V chatě byla parta finských matek, která za chvíli odešla. Zbyla akorát jedna jejich zástupkyně, která asi vzdala další cestu s kolegyněmi. I s ní jsme se do chaty vešli. Ne tak už další výpravy, které přišli po nás a museli si tedy postavit v okolí stany. Chata je postavena na břehu malebného jezírka, z kterého vytéká nádherně čistá voda.

Po večeři jsme si pročítali návštěvní knihy. Stejně jako v předchozích jsme našli několik podpisů českých výprav, které navštívili Saariselku v dubnu na běžkách. Stejně tak nás překvapilo hodně návštěvníků během vánoc, kdy je zde celý den tma. To musí být již opravdu velké dobrodružství, navigovat se pouze pomocí buzoly a nevidět kam se jde. O to větší musí být radost, když se najde chata, a tím teplo a světlo, někde dokonce sauna. Určitě se do Saariselky někdy v zimě vrátíme.

14. den Saariselka - Rovaniemi

Nahoře na kopci byl vítr a mlha, uměli jsme si představit jak nevlídně zde muselo být, když tu náš první den v Saariselce ještě pršelo. Naši první noc jsme si připomněli i pohledem na chatu Niilanpaa, kde jsme poprvé spali. Teď už jsme se vraceli po stejné cestě co jsme přišli. Usmálo se na nás štěstí když před námi přes cestu přecházela rodinka sobů, mohli jsme si je  z blízkosti prohlédnout a vyfotit. Do Kiiloppa jsme přišli s dostatečným přestihem. Autobus do Rovaniemi měl jet ve 13. hodin my jsme přišli o hodinu dříve. Mohli jsme se na cestu umýt a převléknout, bohužel nebyla k dispozici sprcha. V jednu hodinu žádný autobus nepřijel, v recepci hotelu nám sdělili, že je dnes sice sobota, ale také státní svátek a tak jezdí autobusy jako v neděli. Konkrétně autobus do Rovaniemi ve 14:30. I to nám stále stačilo, abychom stihnuli vlak do Helsinek v 19:00. Autobus ve 14:30 opravdu přijel, překvapivě byl téměř plný. Po zaplacení jízdného nám zbylo 40 Mk, z toho bylo 20 Mk třeba na autobus na letiště. V Sodankyla, kde byla delší pauza, jsme chtěli dokoupit nějaký chleba, ale ve všech obchodech ve kterých měli otevřeno, žádný chleba neměli. Za to piva Lapin Kulta měli na každé pumpě plno. Okusovali jsme si nehty a doufali, že v Rovaniemi budeme úspěšnější.

Do Rovaniemi jsme přijeli na čas, do odjezdu vlaku byly dvě hodiny. Vypravili jsme se na výpravu za chlebem. Když se nám na jedné pumpě podařilo koupit nějaké pečivo a sušenky, mohli jsme se pak v parku najíst. Do vlaku jsme nastoupili s dostatečným předstihem, nebyl ale zdaleka tak plný jako, když jsme jeli sem a mohli jsme v klidu celou cestu do Helsinek spát.

15. den Rovaniemi - Helsinki - Praha

Santa Claus

Další náš dluh, bylo senátní náměstí, kde nás zaujal kostel jehož schody byly pokryty různě barevnými saky, vytvářející dojem cesty do nebe. Turistické autobusy již začaly navážet své klienty a za dobu co jsme seděli na senátním náměstí, jsme viděli japonské, čínské, italské a ruské tváře. Ještě jednou jsme se prošli po hezké kolonádě, v podchodu metra jsme utratili poslední peníze za finské slané pečivo. Poloprázdnou plynovou bombu jsme postavili vedle popelnice a nastoupili jsme do autobusu na letiště. Po zakoupení jízdenek nám zbyla jedna finská marka.

Při čekání na letišti jsme rozkódovali z finských novin, že naši fotbalisté nepostoupili ze základní skupiny na Euro2000, několikrát jsme prošli taxfree obchody, kde jsme samozřejmě nic nekoupili. Přesně ve 14:20 jsme vzlétli z helsinského letiště Vaanta, naposledy jsme se podívali na ostrůvky v helsinském zálivu a už jsme byli nad mraky. K jídlu jsme dostali to samé jídlo co před 14 ti dny, ale po většinou instantní stravě nám chutnalo. V Praze jsme přistáli za prudkého deště. Tak skončila naše výprava do nádherné severské země, uletěli jsme 2000 kmbb letadlem, ujeli 1000 km vlakem, 500 km autobusem a ušli 200 km pěšky.

Datum poslední modifikace: 21. února 2001 15:32        
Připomínky a dotazy posílejte na adresu: vecerka@fel.cvut.cz